(Strašidelná) pohádka o tom, jak jsem si vybírala vysokou školu

Ahoj souputníci, taky vám doma od malička věšeli na nos bulíky s tím, že půjdete na vysokou školu a o peníze nebudete mít nouzi?

Jako kdyby každá generace byla úplně praštěná a neschopná samostatně myslet. Včetně mě, samozřejmě. Takže jsem jako nadprůměrně chytrý dítě šla na nejlepší základku našeho pidiměsta a po ní následoval pochopitelně gympl. A co po gymplu? Přihláška na vysokou školu byla pro mě tehdy nevýslovná pruda, kdybych ale dneska mohla promluvit svému osumnáctiletému já do duše, znělo by to asi takhle:

"Holka, nenech se zmást, upisuješ se ďáblu. Co kdybys teď ten papír hezky vzala a spálila? Popros maminku a tatínka a řekni jim, ať vypláznou pár tisíc na letenku, a jeď někam do zahraničí - na studijní pobyt nebo dělat au-pair, to je jedno. Nech si hlavně dost času BEZ ŠKOLY na to, aby sis uvědomila, co tě baví, v čem jsi dobrá a jaký máš o sobě představy o budoucnosti. když to nevíš teď, do ničeho se nepouštěj. A rzhodně to nevyplňuj jenom proto, že se to teď vyplňovat má!"

Něco takovýho bych asi řekla. Ten rozhovor by nebyl jednoduchej, protože mý osumnáctiletý já bylo stejně, ne-li víc tvrdohlavý a zabejčený jako jsem dneska, takže by pravděpodobně padlo několik ostřejších slov a možná i pár facek. Cokoli, jenom abych si získala trochu času!

Ten jsem ale samozřejmě nezískala. A protože jsem věděla, že s exaktními vědami už nechci mít nic společnýho, o peďáku jsem ani nepřemýšlela (protože přeci ze všech stran slýcháte, jak mají učitelé nízké platy), umělecky nijak nadaná nejsem.... a tak se ze mě, vážení, stal studovaný filozof a politolog. Obecně vzato odborník na slovo vzatý v oboru společenských věd. A protože jsem vždycky byla tak trochu šprtka, i tady jsem vynikala. A byla jsem na to patřičně pyšná, když jsme se pak na promocích v zářích fotoaparátů blýskala šaty ladícími s červeným diplomem.

Víte, ono si ten červený diplom můžete docela strčit za klobouk. A když vytáhne anarchisticko-nihilistické teorie při výběrovém řízení, k pozici snů vám to rozhodně nepomůže. A koneckonců, vejšku má dneska opravdu každý.

Takže kde jsem to vlastně začala..?

Nojo, vlastně! že každá generace si od šplhání po kariérně-společenském žebříčku představuje něco jiného. A zatímco moji, za komára vyrůstající rodiče, viděli ve vysoké školy ohromný potenciál a záruku společenské prestiže, já v tom vidím jen takové pozlátko 

pro šimrání svého ega. A naprosto upřímně - šikovný absolvent SOŠky má dneska už pár let víc peněz, než o kterých si mohu já ve své pozici nechat zdát.

Buďme šťastní!

P.S. Ve skutečnosti jsem za své vzdělání ráda. Díky němu jsem se párkrát bezhlavě zamilovala do charismatem a inteligencí oplývajících mužů. Nevím, co by si moje libido počalo mezi číšníky a automechaniky. I když takový dřevorubec...

P.P.S. Nebuďme cynici, vzdělání není jenom o sexu.